Aktuality

Vztah lékaře a pacienta dle současného právního pojetí

Vztah lékaře a pacienta je stále velmi diskutovaným tématem, a to nejen ve spojitosti s újmou na zdraví. Již byly překonané názory, že se jedná o vztah veřejnoprávní, který zde přetrvával z dob totalitního režimu, kdy zdravotní služby byly poskytovány a kontrolovány prostřednictvím státních orgánů. Rovněž nadřazené postavení lékaře nad pacientem, kdy lékař v podstatě vystupoval jako autorita ať už v medicínských tak v mezilidských vztazích, již neplatí. V současné době hovoříme o soukromoprávním vztahu a zejména o rovnoprávném vztahu mezi lékařem a pacientem, který je dán novým smluvním typem – smlouvou o péči o zdraví.

Aktuálním trendem je určitě autonomie pacienta, který má právo být pomyslným architektem svého léčení. Má právo na volbu lékaře, nahlížení do zdravotnické dokumentace, zvolit si, kdo další bude informován o jeho zdravotním stavu, o nasazení či vysazení léčby a podobně. Naopak v praxi se mnozí lékaři setkávají s tím, že pacienti o takovou svobodu nestojí. Jedná se zejména o starší pacienty, či s nižším vzděláním, kteří by raději nechali rozhodnutí na lékaři.  Zdravotní péčí je zasahováno do integrity člověka, a to fyzické i psychické, proto je rovné postavení mezi lékařem a pacientem důležité. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, potom přináší část týkající se poučení, dle kterého má být pacient informován a poučen o zvoleném způsobu ošetření, zvolené péči a důvodech jejího použití, vysvětlení poskytnuté péče a další. Koneckonců informační povinnost – povinnost respektovat autonomii pacienta a veškeré zákroky provádět po náležitém poučení a souhlasu pacienta je jednou ze základních smluvních povinností lékaře ve vztahu pacient a lékař a svoji roli může sehrát při uplatnění náhrady újmy na zdraví pacienta. Praxe však bývá úplně jiná a mnohdy podepsaný papír, kdy pacient v podstatě neví, co podepisuje, nahrazuje osobní pohovor lékaře s pacientem. Povinnost lékaře však není jenom poskytnout informovaný souhlas, ale také ukázat cestu, hledat řešení, dát radu, která je dle lékaře nejvhodnějším řešením, tak, aby se pacient mohl svobodně rozhodnout o dalším postupu.

Výše uvedené se může jevit rizikové z hlediska odpovědnosti lékaře vůči pacientovi. Proto je důležité uvést, že občanský zákoník, zavádí nový smluvní typ, který upravuje vztah lékaře a pacienta – smlouvu o péči o zdraví, používá pro zúčastněné osoby pojmy poskytovatel, příkazce a ošetřovaný. Pracuje tedy s třemi osobami, a to proto, že poskytovatelem nemusí být pouze zdravotník – tj. fyzická osoba, ale i osoba právnická (nejčastěji tedy zdravotnické zařízení). Smlouva o péči o zdraví, se na rozdíl od zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách nevztahuje pouze na lékaře, ale také na léčitele, maséry apod. Jedná se tedy o širší úpravu.  Ustanovení §2636 Občanského zákoníku uvádí, že předmětem smlouvy mezi poskytovatelem a příkazcem je poskytnutí péče – tedy činnost. Zákonné ustanovení neuvádí, že by poskytovatel měl být odpovědný za výsledek, tímto ustanovením se poskytovatel zavazuje k řádné péči, tedy k jejímu odbornému provedení (dle pravidel lege artis).  Důležité tedy a pro laickou veřejnost mnohdy nepochopitelné je fakt, že dle výše uvedeného jde o správný postup nikoliv výsledek. I zde samozřejmě najdeme výjimky, problematické jsou potom oblasti stomatologie (stomatochirurgie), plastické chirurgie. Zvláštní místo mají případy, kdy se lékař zaváže k provedení úkonu s určitým výsledkem – to by smlouva mohla být hodnocena v režimu smlouvy o dílo. Příkladem může být právě zhotovení zubní náhrady stomatologem. Ani judikatura v těchto případech nenalezla shodné stanovisko, dokonce počítá i s jiným typem smluv jako je smlouva o opravě a úpravě věci, podle které by se mělo analogicky postupovat v případě plastické chirurgie. Odborná veřejnost se však s tímto názorem neztotožnila (sp. zn. 25 Cdo 1050/2012). V případě tedy, kde se ve smlouvě lékař přímo nezaváže ke konkrétnímu výsledku, odpovídá vždy pouze za správné provedení.

Vztah lékaře a pacienta je tedy upraven novým smluvním typem, práva a povinnosti pak najdeme nejenom v občanském zákoníku, ale také zejména v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně.

Základními smluvní povinnostmi lékaře, které vyplývají ze vztahu pacienta a lékaře jsou

  • povinnost postupovat s náležitou odbornou péčí
  • povinnost loajality k pacientovi a z toho pramenící povinnost mlčenlivosti;
  • informační povinnost – povinnost respektovat autonomii pacienta a veškeré zákroky provádět po náležitém poučení a souhlasu pacienta

Závěrem je třeba mít stále na mysli, že povolání lékaře a poskytování lékařských služeb není pouze posláním, jak by se mnohdy mohlo zdát, je rovněž i výdělečnou činností. Asi nejznámějším důkazem toho je akce lékařských odborů, která proběhla s názvem „děkujeme odcházíme“, kdy si lékaři chtěli vynutit zvýšení platů. Ze stran kritiků byla zmiňována Hippokratova přísaha a lékařská etika. Po právní stránce i lékařské povolání podléhá obdobným pravidlům jako výkon jiných povolání, a i lékař má právo, aby se na něj vztahoval například zákoník práce. Vztah lékaře a pacienta je v neposlední řadě ovlivňován rostoucími administrativními požadavky na lékaře, kteří jsou denně konfrontováni s přibývajícími právními normami, se kterými se musí seznámit. Dle aktuálních výzkumů pak dochází k odklonu od etických norem, které někteří již ani neznají, avšak právě ty daly základ celému zdravotnickému právu. Otázkou tedy zůstává, zda takovýto vývoj prospěje i do budoucna vztahu lékaře a pacienta, či bude dávat vznik novým sporům mezi nimi.

Mgr. Adéla Mankovická

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin