Aktuality

Nečekaná rána pro zdravotní pojišťovny?

Razítko na přelomovém nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 3/15 ještě ani neoschlo, a Ústavní soudci se znovu vydali na exkurz do slzavého údolí nastavování úhrad zdravotnických prostředků v České republice. A znovu je z toho velice zajímavý nález, s překvapivě velkým potenciálem dále rozhýbat zavedené pořádky.

Řízení ve věcech číselníku zdravotnických prostředků jsou soudně přezkoumatelná!

Na rozdíl od nálezu „3/15“, který je i z laického hlediska relativně snadno uchopitelný, pro lepší pochopení podstaty tohoto nálezu „740/15“ je třeba navštívit poněkud členitější zákoutí správního práva a správního soudnictví, a také se vrátit v čase o více, než čtyři roky:

O co tedy tentokrát šlo?

Původ sporu lze nalézt opět u praxe VZP ČR při tvorbě a spravování Úhradového katalogu („Číselníku“) zdravotnických prostředků.

VZP ČR oslavila Nový rok 2013 plošným snížením úhrad některých zdravotnických prostředků ve svém Číselníku. VZP takto celkem pravidelně realizuje a realizovala (od r. 2018 pro protiústavnost zrušená) ustanovení zákona ’48 o úhradách zdravotnických prostředků v „provedení ekonomicky nejméně náročném“.

Společnost Hartmann – Rico se tentokrát rozhodla ohradit se proti postupu VZP a využít k tomu nástroje správního práva. Toto cestou se ostatně vydalo více společností. Vycházely z předpokladu, že proces správy Číselníku je vlastně správním řízením, a proto se zde nabízejí standardní procesní nástroje správního práva, jako např. odvolání proti správnímu rozhodnutí, a v další fázi i správní žaloba. VZP od začátku tuto konstrukci odmítala s tím, že se o správní řízení nejedná a (ne)zařazení do číselníku či „revize“ úhrad nelze považovat za správní rozhodnutí.

Záležitost byla správní žalobou posunuta k Městskému soudu v Praze, který žalobu zamítl s odůvodněním, že ní jednoduše řečeno nemůže rozhodovat. Podle soudu byla žaloba nepřípustná, protože se prý nejednalo ani o jeden z následujících, eventuálně přípustných případů:

  • Za prvé nelze na „rozhodnutí“ VZP pohlížet jako na „rozhodnutí“ s velkým „R“ ve smyslu správního řádu, které by tedy bylo možno takto žalovat.
  • Za druhé, žalobce Hartmann – Rico ani nebyl na svých právech „rozhodnutím“ VZP přímo dotčen. To by v opačném případě samo o sobě na přípustnost žaloby ve správním soudnictví stačilo.

V prvním bodě vyšel soud z definic správního řízení a správního rozhodnutí, v druhém se soud opřel o v té době aktuální rozhodovací praxi z oblasti úhrad léčiv.

V prosinci 2014 pak tyto závěry v druhé instanci potvrdil i Nejvyšší správní soud.

„My jsem vám to říkali, o správní řízení nejde, takže nějaké lhůty či odvolání tady na nás ani nezkoušejte.“ – i tak lze parafrázovat přístup VZP po této vyhrané bitvě, vlastně až do dnešních dnů.

Společnost Hartmann – Rico se rozhodla udělat i další krok – podat ústavní stížnost s odkazem na tzv. právo na soudní ochranu.

Co na to Ústavní soud?

Jak asi pozorný čtenář už tuší, Ústavní soud se závěry správních soudů tak úplně nesouhlasil. Jak se tedy vypořádal s oběma hlavními body napadených rozhodnutí?

V prvním bodě – tedy že se nejedná se o „Rozhodnutí“ s velkým „R“, které proto ani nelze napadnout příslušnou správní žalobou proti správnímu rozhodnutí – tady Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podržel jako správné. Správní „Rozhodnutí“ je relativně formalizovaný institut a jeho náležitosti výstupy činnosti VZP v oblasti Číselníků jednoduše nemají.

V druhém bodě – tedy že se nejednalo se ani o „neformální“ zásah do práv žalobce v podobě, v jaké je žalovatelný – tak tam už Ústavní soud souhlasit nemohl.

Jednoduše řečeno (právníci mi zjednodušení odpustí, laik ho jistě přivítá), to že se nejedná o „Rozhodnutí“ s velkým „R“ ještě neznamená, že se nejedná o rozhodnutí v širším, ústavněprávním smyslu, proti kterému ústavně zaručené právo na soudní ochranu musí existovat. Argumentace Nejvyššího správního soudu, která tvrdila, že žalobce nebyl na svých právech přímo dotčen, byla založena na „nyní již překonané judikatuře“ a neobstojí – nejnovější judikatura přímý zásah do práv v tomto případě konstatuje, a to otevírá cestu k soudnímu přezkumu.

Nejvyšší správní soud se tedy musí žalobou zabývat, a to konkrétně v režimu řízení o žalobě proti tzv. „nezákonnému zásahu do práv“ dle § 82 soudního řádu správního.

Co nález znamená pro praxi VZP a správu Číselníku?

I když tento nález nezískal stejnou mediální pozornost, jako „zrušení protiústavních částí zákona“, v praktickém životě dodavatelů zdravotnických prostředků se nyní může jednat o skutečný game-changer.

Zatímco po zrušení částí zákona ’48 přispěchala VZP s prohlášením, že se „na dosavadní praxi ještě rok a půl nic nemění“, tady už jde o docela jinou kávu, poněkud silnější mix – rozhodnutí VZP stran (ne)zařazení zdravotnického prostředku do číselníku, zvýšeny ceny či úhrady tam uvedených, a konečně také „úhradové revize“, tedy pověstné cuty při nastavování „úrovně ekonomicky nejméně náročného provedení“ – to vše může být dotčenými dodavateli zdravotnických prostředků napadeno u soudu. A u soudu, tam už musí argumentovat obě strany…

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin